Žáci šestých tříd se v hodinách dějepisu vrátili o několik tisíc let zpět – do doby, kdy se lovci a sběrači začali měnit v první zemědělce a vznikaly první osady. V rámci projektové výuky se tak třída proměnila v malé archeologické naleziště i stavební dílnu zároveň.
Úkolem žáků bylo vytvořit model neolitické vesnice – místo, kde by mohli žít první rolníci, pastevci a řemeslníci. Každá skupina měla za úkol promyslet rozmístění domů, políček, ohnišť i studní. Používali jsme rozmanité materiály – hlínu, větvičky, kamínky, provázky, mechy i kousky dřeva, aby byl výsledek co nejvěrnější životu pravěkých lidí.
Součástí projektu je také tvorba vlastního příběhu, který se bude odehrávat právě v této vesnici. Postavami příběhu budou samotní žáci, kteří se na chvíli promění v obyvatele českých zemí v době neolitické revoluce – budou psát o svých životech, práci na poli, stavbě domů i o výměně s okolními kmeny.
Při práci se děti učí nejen o způsobu života v neolitu, ale také o týmové spolupráci, rozdělení rolí a plánování. Diskutují o tom, proč lidé začali stavět trvalá obydlí, jak využívali přírodu a jak se měnil jejich každodenní život.
Hotové modely i příběhy budou k vidění na výstavce ve vestibulu školy.
Projekt ukazuje, že dějepis nemusí být jen o letopočtech, ale také o tvořivosti, fantazii a zážitcích, které si žáci odnášejí s úsměvem.
Modelový příběh z doby neolitické revoluce: Tři muži a nová země
Bylo to v době, kdy se lesy českých zemí probouzely do jara a řeky nesly na svých vlnách první odraz slunce po dlouhé zimě. Lidé už dávno přestali bloudit za stády divokých zvířat – teď si sami vypěstovali to, co potřebovali k životu. V jednom z údolí nedaleko řeky Moravy stála nová osada, kterou její obyvatelé nazývali Hlinitá Lhota.
Tři muži stáli uprostřed vesnice a dívali se na pole, která se teprve začínala zelenat.
Ivo Hlína – zkušený stavitel a nejstarší z trojice – právě dokončil střechu nové chýše. Uměl ze dřeva a hlíny vytvořit přístřeší tak pevné, že vydrželo i letní bouře. Jeho ruce byly drsné jako kůra dubu, ale srdce měl měkké, vždy myslel na ostatní.
Vedle něj stál Pavel Obilný, mladý rolník, který měl zvláštní dar rozumět půdě. Když se jí dotkl, věděl, kde poroste proso nejlépe a kam zasadit len. Každé ráno, než vyšlo slunce, klekl na zem a poděkoval bohům plodnosti za to, že půda stále dává.
Třetím byl Jan z Kamene, tichý, ale neúnavný muž, který vyráběl nástroje. Z kamene dokázal vytesat sekery a srpy, které vydržely celé roky. Jeho dílna stála na okraji vesnice – mezi lesem a řekou – a zdaleka bylo slyšet pravidelné klepání kamenů o sebe.
Jednoho dne, když se chystali společně rozšířit pole za vesnicí, dorazil k nim cizinec. Měl tmavé vlasy, na zádech kožešinu a v rukou nůž z lesklého kamene, jaký ještě nikdo z nich neviděl. Přinesl zprávy o jiných osadách – daleko na jihu prý lidé staví domy z kamene a chovají stáda koz.
„Svět se mění,“ řekl Ivo Hlína. „Už dávno nejsme lovci. Přišel čas, abychom si postavili vlastní svět – tady.“
A tak téhož dne muži rozhodli, že postaví velkou společnou sýpku, aby uchovali obilí pro všechny. Pracovali celé dny – Ivo navrhoval, Pavel přinášel svazky lnu a Jan opracovával kamenné klíny. Když stavbu dokončili, stála pevná, voňavá hlínou a novým začátkem.
Večer usedli kolem ohně. Děti se smály, psi štěkali, a nad vesnicí se zvedal kouř z prvních ohnišť. Z daleka se ozývalo bučení krav a tiché šumění lesa.
„Až jednou někdo najde naše stopy,“ řekl Jan z Kamene, „možná pozná, že jsme tu žili s rozumem i srdcem.“
Pavel se usmál a přihodil do ohně pár klasů. „A možná si vzpomene, že všechno začalo právě tady – když jsme se rozhodli zůstat.“
A oheň praskal, svět se měnil, a nová doba se rodila mezi rukama lidí, kteří poprvé zkrotili zemi.